Lukáš Kubásek

Na mém nočním stolku leží obvykle nějaká kniha o Java technologiích nebo beletrie v angličtině, kterou jsem si předsevzal pravidelně číst za účelem zdokonalení angličtiny. Proto si kniha 7 návyků vůdčích osobností (v originále The 7 Habits of Highly Effective People) ze skupiny tzv. „self-improvement books“, která se vymyká mé běžné četbě a kterou právě čtu už podruhé, zaslouží malou reklamu.

Obecně nemám jako pragmaticky založený člověk moc rád podobné bláboloidní knihy pro minutové manažery. Tato kniha je ale jiná a musím říci, že mě doslova nadchla. Mnohá moudra, o kterých hovoří, jsem vzal za své pro každodenní pracovní i osobní život. Jedná se o bestseller autora Stephen R. Coveyho, kniha byla vydaná poprvé v roce 1989, později přeložena do 38 jazyků a prodáno bylo již přes 15 miliónů kopií.

Nejhezčí je, že autor nepřináší v knize nic dramaticky nového. Většinu návyků, které popisuje, „přece zná každý“. Ano i ne, každý den se divím, kolik samozřejmých zásad já i lidé kolem mě při komunikaci s kolegy v práci porušujeme. Tato kniha mi je pomohla utřídit a zamyslet se nad nimi. Kniha nic nevnucuje, pouze na příkladech dává návod rozčleněný do sedmi kapitol – návyků. Každý si může z této knihy vzít jen tolik, kolik sám uzná za vhodné.

První návyk – Buďte proaktivní.

„Mnozí lidé čekají, až se něco stane nebo až se někdo o ně postará. Avšak lidé, kteří se nakonec dostanou na dobrá místa, jsou lidé proaktivní, kteří dovedou řešit problémy, a ne být sami problémem, kteří se chopí iniciativy při každé příležitosti, lidé důslední v dodržování správných principů, lidé, kteří se dokážou postavit k práci.“

Druhý návyk – Začínejte s myšlenkou na konec.

„Představte si, že jste na pohřbu. Na tomto pohřbu jsou také vaši známí, kamarádi, rodina, spolupracovníci. Několik lidí se postupně přesune k pultu a hovoří o zesnulém. Vy je se zájmem pozorujete. Pak vás napadne pohlédnout do rakve na zesnulého. Jste to vy, oni mluví o vás! Co chcete, aby o vás říkali?“

Třetí návyk. Dejte přednost důležitým věcem. Že je to samozřejmé? Každý den vidím své nadřízené dělat věci, které ze své pozice mohou delegovat na jiné a věnovat se důležitějším úkolům.

Dálší z návyků už nebudu prozrazovat. Autor každý z nich rozebírá na zajímavých příkladech a radí cílenými radami, jak si daný návyk (princip) zarýt pod kůži a řídit se podle něj.

Mně osobně nejvíce utkvěly z knihy pasáže o metafoře „konta v citové bance“ či o organizaci vlastního času. Napadlo vás např. někdy, že důležitost a naléhavost nějakého úkolu nejsou v žádném případě jedno a to samé? Bližší vysvětlení v poznámce na konci článku.

Posledním návykem bych tuto upoutávku ukončil.

Sedmý návyk – Ostření pily (obnova sil).

Nejlepší investice, jakou můžete v životě udělat, je investovat do sebe. Do jediného nástroje, pomocí kterého můžeme prožít plnohodnotný život.

Většina z nás si myslí, že na tělocvik nemáme čas. Jak deformované paradigma! Nemáme prý na to čas. Jde o tři až šest hodin týdně!

Pokud máte zájem utřídit si životní priority a udělat si pořádek v sobě samých, doporučuji tuto knihu k přečtení. Nejde o knihu, kterou lze jen tak prolistovat. Pokud věnujete dostatek času jejímu studiu, určitě budete nadšení.

Poznámka – důležitost vs. naléhavost (doplněno 24.3.2008)

Na základě emailového podnětu od Martina F. ještě doplňuji malou poznámku k rozdílu mezi důležitostí a naléhavostí.

Otázka:

„Důležitost a naléhavost. Zoufale hledám někoho, kdo by byl schopen vysvětlit mi rozdíl. Všichni se tváří hrozně tajemně a osvíceně, ale nikomu se to nepodařilo :( Vyvolavací premisa: je naléhavé opustit hořící dům, protože jde o záchranu něceho důležitého. Naléhavé je něco, co je důležité – nevidím rozdíl.“

A má odpověď:

Důležitost a naléhavost jsem vždy také chápal jako to samé. Až v kontextu popisované knihy mi vše autor krásně vysvětlil.

Zkusím to nějak svými slovy volně interpretovat. Představme si, že máme v práci nějaky úkol, např. vyřídit objednávku pro klienta. Jedná se ale o nebonitního problémového klienta, z té zakázky nebudou žádné peníze, lépe tohoto klienta poslat ke konkurenci. Přesto klient volá 6× denně kdy už to bude, a protože klientova manželka chodí s tou šéfovo na kosmetiku, i šéf na nás tvrdě a nevybíravě naléhá, ať to uděláme okamžitě. Ukol je to málo důležitý, když bychom se na to vykašlali a o tu zakázku prišli, vůbec nic se nestane, naopak si ušetříme problémy a starosti. Ovšem je to úkol vysoce naléhavý, protože na nás tlačí okolí, abychom to hned udělali a snaží se nám podstrčit, že ten úkol je důležitý. On ale není důležitý, je „jen“ pod tíhou okolností naléhavý.

Naproti tomu je velice důležité udělat ještě dnes pohovory s dvěma výbornými zaměstnanci, o kterých máme nepotvrzenou informaci, ze chtějí z firmy odejít, protože jsou nespokojeni s mnoha věcmi. Tento úkol není naléhavý, protože zaměstnanci o pohovor sami explicitně nepožádali. Nikdo na nás netlačí a klidně to můžeme posunout na zítra nebo na příští týden. Prostě o ty dva zaměstnance nechceme za žádnou cenu přijít a je velice důležité jednat, každým dnem mohou dostat nabídku od konkurence. Provést pohovor s těmi zamestnanci je úkol velmi důležitý, není ale naléhavý.

Důležitost a naléhavost (angl. importance a urgency) jsou dvě ortogonální veličiny. Autor představuje tyto dvě veličiny na grafu, kde osa x je důležitost a osa y je naléhavost. Jednotlivé úkoly tím pádem mohou padnout do jednoho ze čtyř kvadrantů (kniha obsahuje i pěkný obrázek, ten si ale jistě dovedete představit  ):

1. úkoly nedůležité a nenaléhavé – ty necháváme obvykle až na poslední místo, ale život bez nich by byl o ničem, řekněme třeba koukání se na televizi, nebo pokec o ničem s kámoši u pivka,
2. ukoly důležité a nenaléhavé – ty obvykle zanedbáváme, ale je v našem nejvyšším zájmu se jim věnovat, řekněme např. zajít na preventivní prohlídku k zubaři, zajít si zasportovat, pozvat přítelkyni na romantickou večeři, zajít za podřízenými a pochválit je za odvedenou práci, atd.
3. úkoly nedůležité, ale naléhavé – každodenní rutina v práci, každý je známe, je nevyhnutelné je plnit, ale občas bychom se měli naučit říkat „NE“, některé slabší jedince mohou úkoly z tohoto kvadrantu pohltit, úspěšní lidé se vyznačují mj. tím, že úkoly z tohoto kvadrantu delegují na jiné lidi,
4. úkoly důležité a naléhavé – bez vyjímky řešíme na prvním místě, je to případ např. onoho v úvodní otázce vzpomínaného útěku z hořícího domu 

Autor v knize poukazuje na fakt, že existuje určité pouto mezi úspěšností člověka a skladbou úkolů v jednotlivých kvadrantech. Můžeme tomu věřit, nebo nemusíme. Zkouším si představit lidi ze svého okolí, a možná na tom něco bude. Kvadranty č. 1 a 4 řešíme všichni, s těmi nic neuděláme. Kvadranty číslo 2 a 3 jsou oč tu běží. Ti úspěšnější se přesouvají do čísla 2 a číslo 3 nechávají těm „spokojeným pasivním pracantům“. Šéf produktového oddělení by se měl přeci spíše věnovat rozvoji nových příležitostí (kvadrant 2) než se utápět v každodenních malicherných problémech na stávajících projektech (kvadrant 3), to může přenechat podřízeným.

Tak co tomu říkáte vy, souhlasíte, nebo máte jiný názor? Ještě jednou díky Martinovi za zajímavý podnět k zamyšlení